Make your own free website on Tripod.com

Toto je verze mé nabídky (s rysy CV a memoárů) bez osobních údajů,
jen s e-mailem
(z něhož si rád přečtu Vaše vlastní zkušenosti, názory, ale i pozvání ke spolupráci).
V úplné verzi ji nabízím zaměstnavatelům.
Vy si ji ale můžete přečíst jen jako esej-zamyšlení-svědectví,
popř. ji trochu rozhodit do světa.
Děkuji a přeji hezké počtení!






Filosof nabízí svou kvalifikaci, zkušenosti a IQ firmám, které chtějí přežít nebo se restrukturalizovat v době krize a po volbách 2010

 

Mé zvláštní poděkování patří panu baronu Ch. L. de Montesquieu za inspiraci jeho Pravdivou historií (česky Odeon, 1983). Byl to on, kdo mě naučil "strukturovat" životopis...



Vážení přátelé,


již Antonín Zápotocký říkal, že "po staru se žít nedá" :-),

a já tedy - v době světové finanční krize a po volbách 2010 - stylizuji svůj životopis nově a realističtěji, a jsem tomu rád. Domnívám se, že i jeden osobní životopis může být onou kapkou, v níž se zračí celý vesmír.


Jen pro jistotu připomínám, že mi jde opravdu o optimalizaci a vyváženost prosperity Vaší firmy a mé seberealizace. A snad se mnou budete souhlasit i v tom, že ne na každého shlédl komunistický režim laskavým okem, ale že i po roce 1989 bylo dokonce dost nepokrytě čitelné, jak si kdo stojí v hierarchii téměř kastovní. (Nebudu to tady rozebírat, protože je to na další, snad ještě významnější, esej: ale – všimli jste si, jak je po roce 1989 podreprezentovaný i samotný Komenský??)


Proč to ale píšu, když nám jde – tak či onak - o marketing, o zpeněžení našich vědomostí, zkušeností a snah? Protože jsem postupně pracoval v různých průmyslech a ve firmách s různou úrovní firemní kultury, ale jedno měly – do krize – společné: rozhodně nepůsobily jako nějaké "líhně talentů" – a to navzdory tomu, že Kotler píše v Marketing-managementu, že pokud jde o obchod v konkurenčním prostředí, souboje firem se odehrávají v oblasti originality, nalezení tržního výklenku, konkurenční výhody, a pak v dotažení toho všeho.


Ve firmách jsem nepociťoval sebemenší tendenci využít mého typu kreativity i realizátorství, které jsem – jak mám vyzkoušeno - mohl použít při těch několika projektech, na které rád vzpomínám, které popíšu dále a které měly tu jedinou nevýhodu, že jsem si s nimi vydělal jen minimálně.


Snad ani nemusím zdůrazňovat, že by bylo marné zkoušet uplatňovat – ve smyslu obživy - svou kvalifikaci z FF UK [1989-95] přímo coby filosof-myslitel. Za to by se snad opravdu hodilo leda udělat "smajlík". Ano - zadarmo, na Internetu. Anebo mohu vydat své úvahy v nějakém vydavatelství, které samo bojuje o přežití, takže za text neplatí. Neplatí za něj i kdyby byl zajímavý, takže - na rozdíl od jiných oborů - zpětná vazba cestou finanční úspěšnosti zde (téměř) neexistuje. Takto jsem vydal v r. 2004 knihu MOJE_KNIHA_A_ODKAZ_NA_JEJÍ_SIGNATURU_V_KNIHOVNĚ.


Tady ovšem hovoříme o tom, když se hraje o peníze. Ale když už došlo na kontext filosofie – peníze: rád se dožiji toho, abych viděl, kolik absolventů FF dosáhne takového platu, aby měli na splácení školného. Pokud možná ano, budou to asi ti horší filosofové – ti, kteří se budou umět nějakému budoucímu establishmentu spíš zalíbit, než ho obtěžovat oním šťouravým "filosofováním".


"Filosofovat" totiž může znamenat "zdržovat úvahami" – nicméně slovo "filosofie" se v nedávných letech užívalo k dohánění vlastní důležitosti tam, kde by se hodilo a stačilo třeba slovo "strategie". Jako nejabsurdnější jsem si poznamenal "filosofii stěhování nábytku" a "filosofii sestavy fotbalového mužstva". Co by na to říkali Platón, i s tím Heideggerem? :-) Připomíná mi to rozporné signály, které civilizace vysílá mladým lidem ohledně sexu: ten je zároveň něčím veledůležitým, ba posvátným, zároveň ale špinavým.


Paradoxně se má kreativita mohla uplatnit lépe za časů Perestrojky, než po roce 1989. Viděno perspektivou dnešní krize, ani se tomu moc nedivím. Režim 'od 1989 do krize' s neomylností generoval tu Standu, onde Mirka.


[Tady je vynechaná pasáž o mém – dost inteligentnim - spolužákovi, který se dostal k vyšší politice teprve teď, po dvaceti letech nového režimu – ovšem díky netradiční strategii a podpoře, rozhodně ne standardně, jako Standa či Mirek.]


Jak tu bylo využíváno IQ, ona "šedá kůra mozková", o níž hovořil Miloš Kopecký ve svém slavném projevu? Vždyť inteligentní člověk může být (a často bývá) zranitelný a nepraktický! U životopisů se předpokládá, že se jednotlivec snaží promarketovat sám sebe. Neměl by ale mít celek civilizace nemenší starost sám o sebe? Podle Václava Bělohradského "jednotlivec jedná logicky, ale celek je nelogický". Ano, jednotlivec jedná logicky – není ale nucen (v zájmu – zcela logicky pochopitelného - přežití) obětovat mj. i svou moudrost??


Novodobou variantou toho, čemu Karel Kryl říkal "mít duši nestydatou a mozek bez ceny", je představa několika - i dosti významných - lidí, které známe z nedávných afér s tituly, že si nikdo u jejich profesních výkonů nevšimne, že k titulu nestudovali, nýbrž si ho koupili. Takovým bych na oplátku přál zubaře s koupeným diplomem.


Já vím, že česká populace těžko snáší někoho mimo průměr (dokonce i kdyby tím měla chudnout), a berte tedy co teď řeknu, prosím, jen "laboratorně", ne jako self-branding, ale když jsem udělal test do Mensy, kladli nám tam na srdce, že inteligence je závazek – a já jsem se od té doby občas v duchu ptal, jak ho naplnit, a zda je možné spojit ho s výdělkem a obživou? Ostatně, do Mensy už řadu let nechodím: byla – ze svého původního poslání chránit lidi s vysokým IQ a pečovat o jejich uplatnění – vykastrována do podoby klubu luštitelů hlavolamů, tedy jakési "inteligenční autoerotiky", která neobtěžuje nikoho mimo tuto kulturní subkulturu. Vrcholem vyoperování mozku těmto lidem s vysokým IQ bylo, když mi – coby volajícímu posluchači – řekl její předseda, že nemají ani na celý úvazek sekretářky - - přičemž snad ten první inteligenční výkon by spočíval v tom, že by uživili i dost rozsáhlý sekretariát ...kdyby plnili své hlavní funkce.


Ale zpátky k základnímu, momentálně (ale možná jen zdánlivě?) nejaktuálnějšímu tématu.
Období postkomunistického režimu až do krize bych charakterizoval spojeními

Věřím, že už jen tímto pohledem – mně vnuceným pohledem "zdola" – Vám přispěji (i kdybyste mé CV četli jen jako esej) k ostřejšímu vidění toho, co se v dnešních ekonomických analýzách eufemisticky skrývá pod slovními spojeními o "náhlé, nečekané nepoužitelnosti manažerů se starými zkušenostmi", o "zákazníkově hledání toho podstatného na výrobku", a tudíž o "volbě mezi novou strategií (i za cenu stresujících rozhodováních o investicích a restrukturalizaci) a zkrachováním", přičemž ta první volba představuje "spolupráci mezi odděleními a mezi různými stupni organizace".


Pokud se přesto domníváte, že se naopak "po staru žít dá", nezbývá mi, než Vám popřát mnoho úspěchů a navrhnout Vám, abyste dále nečetli.


Co tedy myslím oněmi divnými termíny? Za "úvěrový idealismus" považuji ony "peníze jako dluh" (film Money As Debt), světovou mega-bublinu (kromě Číny), která právě s krachy bank praskla. Spojením "marketingová metafyzika" zkouším charakterizovat to, co Kotler řeší především, totiž ono dílčí umístění výrobku na trhu, přičemž neváhá ve svých maticích kalkulovat i s levnými, nekvalitními výrobky – neboť se tehdy nemusel nikdo (kdo měl přístup k úvěrům) bát co dál po krachu z nekvalitního výrobku. Za analogii starořecké "otrokářské demokracie" považuji stav, kdy marketing – řekněme – "jaksi" fungoval, ale tuto hru hrála jen kasta manažerů, kteří měli přístup k oněm úvěrům (z říše vzdušných zámků). Ti ostatní – a patřil jsem mezi ně i já – ať už vzdělání, praxi či nápady měli či nikoli, měli jen omezenou šanci na seberealizaci.


Před rokem 1989 se na Střeleckém ostrově konala Divadelní pouť, na níž bratři Formanové a Eva Holubová inscenovali následující metaforu: oni na scéně dupali a vyřvávali "My jsme sbor dobrovolnejch hasičů" – zatímco pod scénou zametala Terezka Roglová s imidžem děvečky a zpívala svým školeným mezzosopránem "Ten žár" z Carmen. Tehdy už bylo jasné, že minulý režim byl na spadnutí, a asi jsem nebyl jediný, který si tehdy říkal, jak je dobře, že toto se už nikdy nebude opakovat. Bohužel jsme si museli počkat dalších dvacet let, na krizi, a já kladu tu základní otázku: jak dlouho byste byli schopni se dívat na kreativního člověka, jak – řekněme – vykládá z krabic na poličky, i kdyby jeho nápady (možná) mohly zachránit Vaši firmu, jen aby se nedostal k účastenství v rozhodování o firmě, a tím i k (případnému) podílu na ziscích?


Pokud jde o kreativitu, charakterizoval bych i ji metaforicky takto: na Devátou (myslím Beethovenovu) algoritmus není – zatímco na Osmou (téměř) ano. Pokud je Vám to jasné, omlouvám se, že to vysvětlím pro ty, kteří v lepším případě skončili u Karla Kryla, v méně lepším (i když taky docela slušném) u Karla Gotta: o Osmé se uvažuje, že se snad při ní Beethoven nadechoval k Deváté, čili že je to relativně "jen" velmi vysoký, ale běžný standard. Tím chci říct, že kreativní člověk – když nad něčím po určitou (inkubační) dobu přemýšlí, píše si poznámky, a ty pak zpracovává - tak má (téměř) zaručeno, že něco vymyslí.


Pokud jde o mě – tady začíná ono kýžené, strukturované CV – a ti, kteří se v Mexickém zálivu pustili do něčeho, co sami nedokázali hasit, jistě v jedné věci nepochybili: své CV měli určitě dokonale strukturované, že? (*) - nuže, pokud jde o mě, tak svou skutečnou kapacitu jsem mohl - za to půlstoletí – projevit jen u tří projektů:



Všechna ostatní zaměstnání se mi jeví buď jako šedočerná "kotelna" (kde si ovšem intelektuál pracuje na svém "záhumenku") nebo jako přímé zneužívání mých vlastností, a to bez možnosti růstu, viz rozbor předkrizového stylu, který jsem popsal výše.



(*) Ke zmínce o Mexickém zálivu doporučuji vynikající fejeton L. Vaculíka "Podvody kol kolem", kde píše o skokanovi o tyči, který si troufnul vyskočit výš, než odkud dokáže s důstojností spadnout, takže padá jako kravinec. Možná ale měl – spíše než BP - na mysli Vatikán s odvahou veřejně slibovat, že se takové kvantum lidí bude (důstojně, mravně a zákonně) chovat podle hesla "SAY NO TO SEX"?



Zrekapitulujme tedy, o čem je tu řeč:

o penězích, o přežití Vaši firmy a mě jako jedince.


Není tu řeč o tom, že bych touto cestou hledal vyšší seberealizaci globálního dosahu, à la Václav Cílek. Tu mohu najít na Internetu, ta mě ani neuživí, ale ani nenaruší standardní práci týkající se peněz. Mimochodem: není to otázka času, ale typu zatížení mozku. - Na téma pracovní doby a typu pracovní smlouvy, viz dvě poznámky na samotném konci tohoto CV.


Zároveň Vás ještě prosím, abychom se vzájemně netrápili tím, že byste to na mě zkoušeli s tím, že z nouze budu dělat "řeckého otroka" (tedy našeptávače inteligentních řešení protekčákovi jakéhokoli původu – stranického, národnostního, restituovaného), duševního nádeníka (typicky: překládání agenturních zpráv od vidíš /doslova!/ do nevidíš), nebo dokonce boxovací pytel či submisívního otroka tomu, komu je líto peněz za S/M-salón (typické pro školství a armádu). Specifickým opakem nouze je pak to, co bych nazval "robot na minové pole": slušný (pro humaniťáka dokonce "pohádkový") plat ...ovšem s rizikem, že část života (možná tu poslední) strávím ve vězení, v zemi s rozvinutým kanibalistickým stravováním.


Vězte, že "kotelen" bude – pokud zvítězí styl "po staru" (tzn. intervence místo regulací, řečeno s ekonomem M. Zeleným) – po onu dobu do definitivního finančního kolapsu systému pořád dost (a to právě díky neekonomickému řízení), a mně nezbyde, než si nějakou opět najít... Budu odtamtud se zájmem sledovat (a možná i na Internetu komentovat), jak to i v době krize firmy zvládají bez ochoty zaplatit šedou kůru mozkovou.



V opačném případě – zvláště pokud potřebujete něco

se těším na spolupráci s Vámi!



1918-38 zavináč seznam tečka cz



...pokud se mi ale ozvete – pozvete – přijmete, mám pro Vás jako extra bonus připraveno (budete-li mít ovšem zájem), co mi řekla o kreativitě veteránka ze S/M-salónu :-)


Dvě důležité poznámky:

1. Chápu, že kvůli jednotlivým projektům nemusí být člověk zaměstnán na trvalý pracovní poměr. I tak se totiž může zrodit perspektiva spolupráce do budoucna a/nebo doporučení kolegům, čili to nejcennější: další sociální zakotvení a uplatnění.


2. Pokud jde o napětí mezi tradiční pracovní dobou a kreativitou, jsem toho názoru, že je rozdíl, jestli vystupuji "v klobouku" člověka u okénka, vedle kterého jsou napsané otevírací hodiny, anebo zaměstnance, od kterého se očekává koncepční či vědecká činnost. "Rukodělnost" práce v Kulturním domě (až k rysům nesystematičnosti), kdy se očekávalo, že jeden metodik bude dělat všechno, od koncepce a dramaturgie, po zajištění zvukaře, uvedení pořadu a případně až k besedě s porotou (taktéž zajištěnou) mělo jednu velkou výhodu: povinnou pracovní dobu jsme bohatě naplnili oněmi hodinami večer – takže na koncepční práci jsme měli ono "náhradní volno" dopoledne, kdy bylo jedno, jestli píšeme v metodickém středisku, doma nebo kdekoli jinde.


Nedávno jsem se oproti tomu setkal s případem vědce – Němce, který k nám by poslán v roce 1990 ze Západního Německa s jakýmsi přístrojem, a už u nás zůstal. Pracoval v ústavu, kde povinně každý musel být přítomen 8:30-13:30. Tento starý mládenec rád setrvával v laboratoři do večera, takže měl bohatě přeplněny pracovní hodiny – nicméně vinou svého psychického založení několikrát nestihnul přijít do 8:30. Nebyla síla-moc, jak byť i náhradou hodiny večer kompenzovat minutu opoždění ráno. Po několikerém napomenutí (přestože nevynechal nějakou poradu apod.) mu došla trpělivost a on z ústavu odešel. Zřejmě o něj byl zájem někde, kde víc záleželo na vědeckých výsledcích, než na hodinách, a kde mu to uměli už dopředu smluvně podchytit tak, aby jeho podivínství nepůsobilo jako kažení firemní kultury.

A když už jsem zmiňoval Beethovenovu Devátou a na dokreslení toho, jak různé mohou být pracovní doby podle kvalifikace: existuje člověk, který v té symfonii musí břinknout několikrát činely, pochopitelně ve zcela určitou desetinu sekundy (což silně dodává lesku závěrečného koncertu Pražského Jara). Jinak musí už jen chodit na zkoušky a na odjezd autobusu. Na tom záleží a na ničem jiném; zbytek dne si může dělat co chce. Kdyby nebřinknul vůbec nebo - ještě hůř – břinknul jindy (v této ritualizované skladbě, v níž ona "css" známe zpaměti!), jeho hodnota pro kolektiv (a pro celý tento elitní a reprezentativní segment hudebního průmyslu) dostává okamžitě negativní znaménko.

U anesteziologa je to podobné, jen jde navíc o život.